Když svítání vstává nad tichými horami

Když svítání vstává nad tichými horami zlato a růž se rozlévá nad stráněmi stojím tam tiše a dech se zpomalí jakoby svět na chvíli patřil jen nám Slunce se rodí z chladného ticha a srdce se tiše do světla otvírá nad hlavou hvězdy jak tiché jiskry v tmách rozsvěcí cesty ukryté v nás Chlad ranní rosy na dlaních mám den se rodí tak pomalu sám tráva se třpytí jak skleněný sen a svět je na chvíli nevinný jen Krása je tichá, sotva ji znáš spadne ti do srdce, když nespěcháš hvězdy a nebe mě učí jít dál i když jsem tolikrát bloudil a stál Slunce se zvedá nad okrajem hor barví můj stín do zlatých vzorů každý paprsek šeptá mi blíž že všechno mizí, když zastavíš kříž Déšť padá jemně jak zapomenutí smývá, co tížilo dlouhé putí kapky mi kreslí na tváři mapy cest, které vedly jen zpátky Krása je chvíle, co neumíš vzít jen ji nechat v tichosti znít obloha nade mnou bez otázek a já jsem jen další obrázek A když se večer zas rozsvítí hvězdy vím, že jsem součástí nekonečné cesty že domov možná není žádné místo ale nebe, co nade mnou zůstalo jistou