Co už

Bylo nám dvacet a neměli nic, jen gauč a sny, co chtěly víc. Tvůj malej mi říkal tati, a já mu věřil víc než sobě kdysi. Pak přišla malá, naše krev, držel jsem ji a slíbil svět. Makám víc, než moje tělo snese, jen aby doma bylo lépe. Z nuly nahoru, krok za krokem, měnil jsem život, ne jen fotku profilem. Jenže ty ses měnila taky, a já tě ztrácel mezi řádky. Ležíš vedle mě a stejně jsi pryč, mluvíš na mě, ale neslyším nic. Kdy se z „navždy“ stalo „už ne“? Řekni mi, kdy ses ztratila ve mně… A tys mě smazala jak starý chat, bez vysvětlení, bez návrat. Čtrnáct let v pár větách pryč, a já tam stojím… a nevím nic. Dal jsem ti všechno, co jsem měl, každej plán jsem s tebou chtěl. Teď jen ticho v našem bytě, a já se ptám – kde se to zlomilo skrytě? Pak přišla jiná, jiný svět, úsměv, co léčil moje „teď“. Miloval jsem rychle, možná moc, chtěl jsem zapomenout na tu noc. Na tu chvíli, kdy jsem pochopil, že jsem jen kapitola, cos uzavřel. Co rychle hoří, rychle zhasne, a já zas sbírám srdce zhaslé. Možná jsem tlačil víc než měl, možná jsem byl pořád ten, co chce rodinu a klid, a bojí se zase něco ztratit. Teď koukám na fotky v mobilu, a nevím, komu vlastně patřím tu. Chtěl bych tě vrátit zpátky k nám, ale některý dveře zůstanou zamčený dál… Tys mě smazala jak starý chat, jak kdybych nebyl napořád. Já ti chtěl dát celej svět, a teď se učím bez tebe jet. Chtěl bych ti říct: „Vrať se zpět…“ ale asi už to nejde. Některý lásky skončí dřív, než si to srdce přizná, že je klid. Jestli mě někdy slyšíš… víš, že jsem bojoval. Ne perfektně… ale opravdově.