Jo…

Jo… Někdy máš všechno a stejně ti něco chybí. Víš jak. (Verse 1) Město svítí, ale já zhasínám, v hlavě film, co si pořád přetáčím sám. Kolik snů jsem nechal ležet na zemi, jen proto, že jsem nevěřil, že patří ke mně. Telefon mlčí, jak kdyby věděl víc, lidi kolem mluví, ale neslyším nic. Úsměv nosím jak mikinu, když je zima, schovám všechno, co mě zevnitř svírá. Ptáš se, jestli dobrý? Řeknu „asi jo“, pravda je těžká jak betonový blok. Utíkám nocí, kde lampy jsou svědci, že největší války jsou ty, co jsou v hlavě přeci. (Hook) A já nevím, kam jdu, jen že nechci stát, mezi tím, co jsem byl, a tím, co mám se stát. Každej den hraju roli, co jsem si napsal sám, ale když zhasnou světla, zůstávám jen já. A já nevím, co je klid a co je klam, hledám odpovědi, co v sobě mám. Možná jednou pochopím ten plán, proč se ztrácím, když se hledám. (Verse 2) Vzpomínky pálí jak první drink, říkal jsem „navždy“, teď je to „nikdy“. Některý jména radši neříkám, i když je šeptám, když usínám. Rostu, ale něco ve mně je furt malý, ten kluk, co chtěl svět a bál se tmy. Teď mám víc, než jsem si kdy vysnil, ale klid je luxus, co jsem propásnul. Možná je síla přiznat strach, ne dělat, že mě nic nedostává na prach. Možná je cesta víc než cíl, a všechno, co ztratíš, tě učí žít. (Hook) A já nevím, kam jdu, jen že nechci stát… (Outro) Jednou si sednu a pochopím víc, že všechny pády mě naučily jít. A jestli hledáš světlo v tmách, možná ho nosíš celou dobu v nás.