Sloka 1

Sloka 1 V koutě pokoje praská ticho, na stěnách stíny starých vin, tvůj hlas mi zní jak rozbitý rádio, co hraje jenom „už nejsi s ním“. Na stole leží nedopitej čas, v popelníku dohasíná den, říkal jsem „zvládnu to“, zas a zas, ale noc mi šeptá opakem. Refrén Tak křičím do tmy, i když mě neslyšíš, srdce má praskliny jak starej most, utíkám pryč, ale všude tě vidím blíž, zbyla mi bolest a prázdná kost. Sloka 2 Město má chuť studenýho kovu, každej krok je těžší než dřív, sliby leží někde dole v prachu, tam, kde se pravda bojí vyjít. Tvý jméno pálí na jazyku, jak bych ho spolknout měl, v zrcadle vidím cizí tvář, co zapomněla, kým jsem byl. Refrén Tak křičím do tmy, i když mě neslyšíš, hlas se mi láme o beton, chtěl jsem tě držet, teď se jen bojím výš, že bez tebe už není domovem domov. Bridge Možná jednou bolest ztichne, možná ne dnes, možná ne hned, ale teď mi zbývá jen ten zvyk, že padám dolů… a říkám si „je to v pohodě“. Refrén (poslední) Tak křičím do tmy, naposled dnes, ať ví, že jsem tu byl, láska je válka beze zbraní, bez mezí, a já tu prohrál… a přežil.