ROMFUNK

Byla noc a město vonělo létem. Světla lamp kreslila zlaté kruhy na asfalt a hudba z dálky nesla rytmus, který zněl jako slib, že všechno bude dobré. Šla jsi proti mně a smála ses tak lehce, jako by svět nikdy nemohl být zlý. V očích jsi měla klid a já měl pocit, že jsem konečně doma, i když jsme stáli uprostřed ulice. Seděli jsme na schodech, pili levnou kávu a plánovali život, jako by patřil jen nám. Neměli jsme skoro nic, ale smích byl hlasitý a sny velké. Říkala jsi, že jednou budeme mít svůj byt, svoje světlo v okně, svoje rána bez strachu. Já ti věřil. Věřil jsem každému slovu, každému doteku, každému „zůstaň“. Dny plynuly a všechno mělo rytmus. Hudba, práce, večery, kdy jsme tančili v kuchyni mezi hrnky a talíři. Říkala jsi, že jsem tvoje jistota. Já říkal, že ty jsi moje srdce. A někde mezi těmi obyčejnými chvílemi jsem ti odevzdal úplně všechno. Pak se něco změnilo. Nejdřív potichu. Méně smíchu. Více ticha. Telefon otočený displejem dolů. Oči, které už se nedívaly tak dlouho jako dřív. Říkala jsi, že jsi unavená, že máš starosti, že je toho moc. Já tě objímal silněji, protože jsem si myslel, že tě tím udržím. Jenže člověka neudržíš silou, když už odchází v hlavě. Začal jsem čekat. Na zprávy. Na slova. Na ten starý tón v tvém hlase. Večer jsem seděl u okna a poslouchal kroky na chodbě, ale když jsi přišla, byla jsi někde jinde. Vedle mě, ale daleko. A pak přišel ten večer. Stála jsi pod lampou. Nebyla jsi sama. Smála ses. Ten smích jsem znal. Patřil mně. A v tu chvíli se svět zastavil, jako když někdo vypne hudbu uprostřed tance. Řekla jsi jen: „Už to necítím.“ Tři slova. A všechno, co jsme stavěli, spadlo jako dům z papíru. Byt zůstal stejný, ale ticho bylo těžké jako beton. Tvůj parfém ve vzduchu bodal víc než křik. Fotky jsem sundal ze zdí, ale vzpomínky zůstaly. Otevřel jsem okno, ale bolest neodešla. Noci byly dlouhé. Město hrálo dál, lidi se smáli, auta jezdila, svět pokračoval, jako by se nic nestalo. Jen ve mně bylo prázdno. Takové ticho, které bolí víc než hluk. Začal jsem chodit ven jen proto, abych nebyl doma. Ulice, kde jsme se drželi za ruce, teď pálily pod nohama. Každé místo připomínalo, co už není. Každá písnička zněla jako výsměch. Nejhorší nebylo, že jsi odešla. Nejhorší bylo, že jsi odešla pomalu. Den po dni. Slovo po slově. Dotek po doteku. A já to viděl, ale pořád jsem věřil, že se vrátíš zpátky do nás. Člověk si myslí, že bolest přijde jako rána. Ale ona přijde jako prázdnota. Sedíš v pokoji. Díváš se na telefon. Posloucháš vlastní dech. A najednou ti dojde, že pro někoho, pro koho jsi byl celý svět, jsi teď jen minulost. Byly večery, kdy jsem křičel do tmy. Rána, kdy jsem se probudil a na vteřinu zapomněl, že jsi pryč. A pak to přišlo znovu. Každý den. Každé ráno. Jako když ti někdo znovu a znovu připomene, že něco vevnitř umřelo. Ale čas jde dál, i když nechceš. Jednou jsem šel stejnou ulicí jako na začátku. Lampy svítily stejně. Město hrálo stejný rytmus. A poprvé jsem necítil jen bolest. Jen jizvu. Těžkou, hlubokou, ale zavřenou. Pochopil jsem jednu věc. Láska mě nezničila. Láska mě spálila. A z popela se jednou vstává silnější.